SPR-RSČ » Publikace » Autorské články » V ČR je ohroženo chudobou přes 10% populace a to i pracujících

V ČR je ohroženo chudobou přes 10% populace a to i pracujících

chudoba

Dříve se nahlíželo na chudé osoby převážně jako na nezaměstnané, nebo závislé na alkoholu či omamných látkách. Hrůzným faktem ale je, že velká část populace ČR dlouhodobě žije v chudobě i když pracují a neutrácí za alkohol, nebo gambling.

Příjmy domácností sice v posledních letech nominálně mírně rostly, ale reálně se propadly.

ČNB dosáhla vysoké inflace, díky umělému zdražování Eura a snižování úrokových sazeb. Drahé Euro se promítlo do drahých dovozů, zejména potravin a nízké úrokové sazby v ČR vymrštily ceny nemovitostí nejprudčeji z celé Evropské unie. To se promítlo i do skokového navýšení nájmů a nájmy se tak dostaly do roviny s celkovým běžným čistým příjmem za měsíc. Řada lidí tak sice má práci a pracuje, ale výdělek stačí na bydlení, nikoliv však na další životní náklady. Stoupal počet lidí, kteří i když pracovali, museli sáhnout po nepříjemné žádosti o doplatek na bydlení. Ten však sociální demokracie spolu s ODS v pozadí v posledním roce mnoha lidem sebraly.

Počet českých domácností, které si nemohly dovolit zaplatit neočekávaný výdaj ve výši 9 400 korun, činil v roce 2015 celých 43,2 procenta. Téměř polovina domácností nemá na opravu ledničky, nebo auta a mimořádná událost dostane rodinu do dluhů a následně exekucí, jejichž náklady činí spolu s nejvyššími sankčními úroky na světě tak vysokou sumu, že rodiny končí na sociálních dávkách a v hluboké bídě, nebo přicházejí  díky nesplatitelným, ale nutným půjčkám, v exekucích o bydlení.

Realitní kanceláře sledují rostoucí trend spolubydlení a také můžeme vidět na serverech, které nabízejí byty k nájmu, rubriky ”spolubydlení”, kde již je běžné, že muži ve věku 35 až 50 let musí hledat spolubydlení v bytě s cizími osobami, protože na nájem bytu samostatného prostě nemají.

Sociální pomoc v ČR je naprosto nevyhovující a je v praxi upravena tak, že žadatel musí vyplnit stohy formulářů, doložit nájemní smlouvy nejen svého pokoje, či části bytu, ale i spolubydlících. Dokonce je nucen žádat majitele a pronajímatele bytu o faktury za energie za poslední léta, čímž Úřad práce hrubě zasahuje do soukromí nejen žadatelů, ale všech osob v jejich okolí, což žadatele odrazuje a proto raději volí život na ulici.

Hovoříme tu o té části pracující populace, která nemá stálý příjem a je nucena se živit brigádami, nebo prací na HPP, ale za tak nízkou mzdu, že nepokryje náklady ani na bydlení. Jde o lidi s čistou mzdou kolem 12 000 Kč a méně. Mnozí volí nutnost chodit do práce i přes 220 hodin měsíčně. Pracují i 10 dní v kuse bez dne volna, nebo ve 12, ale i 24 hodinových směnách. Časté jsou 12 až 16 hodinové směny. To se týká zejména prodavačů, skladníků, ochranky, ale také pracovníků ve výrobě a stavební činnosti. Časté směny a málo spánku po dlouhou dobu pak způsobují nejen odcizení od rodiny a od běžného života, ale zvyšují riziko mozkové příhody, nebo srdečního slehání a tak jsme svědky, že čas od času zemře náhle jinak zdravá osoba na výše uvedená onemocnění a nikdo v okolí nemá tušení, že se jedná o oběť nadměrného pracovního vytížení, které je v České republice nejvyšší z celé EU.

Zásadní jsou také tři problémy, jedním je případ, kdy osoba přišla o zaměstnání a hledá bydlení. Může jít o samostatně žijící muže nad 40 let věku, kteří na čas onemocněli a zůstali bez příjmů a dostali výpověď z bytu pro neplacení. Je téměř nemožné sehnat byt bez složení zálohy, která bývá i několik desítek tisíc najednou.

Dále je to past vysoké zaměstnanosti, kdy naopak osoba získala zaměstnání ale aby si ho udržela, je nucena chodit do práce na směny, které určuje zaměstnavatel a ten zpravidla nebere ohled na osobní potřeby zaměstnance, nebo jeho zhoršující se zdravotní stav.

Dalším problémem jsou osoby, které v nouzi použily půjčku, protože jinak by taková osoba zůstala na čas bez jídla, nebo byla ohrožena výpovědí z bytu, či části bytu pro neplacení. Krátkodobý výpadek příjmů a nemožnost našetřit si finanční rezervu z nízké mzdy, trápí vysoký počet osob v ČR. Ti pak zoufale sahají po půjčkách s vysokou RPSN  a dostávají se do dluhové pasti, neboť pokud nezaplatí včas, je věc předána právnímu oddělení, které sice dlužníka upomíná, ten však nemá šanci platit, protože žije na hranici chudoby. Je dočasně bez práce, nebo už ji získal, ale musí platit penežitou jistotu (dřívě vratnou kauci) ve výši nájmu, řádný první nájem a za 14 dní už musí platit další nájem a do toho musí mít na jídlo, jízdné a hygienu a mnohdy i léky nehrazené zdravotní pojišťovnou. Takový člověk se dostává do presu ze strany pronajímatele, vymahače a zaměstnavatele. Čas plyne pomalu a některé firmy mají výplatní termíny koncem měsíce, nikoliv 15. dne po odpracovaném měsíci, a tak se také dostávají do prodlení.

Markantním příkladem je pak člověk, kterému soud nařídil exekuci. Ta je doručena zaměstnavateli a ten provede srážku ze mzdy podle propočtu v závislosti, zda jde o přednostní, či nepřednostní pohledávky. Jenže to není vše. V ČR je zákonem povoleno provádět exekuci všemi způsoby naráz a tak kromě mzdy, která je snížena o srážku, přijde povinný v exekuci o všechny peníze na účtech a je bez rezervy a mnohdy je mu zabaveno i nezabavitelné existenční minimum, které zaměstnavatel zašle po srážce zaměstnanci na bankovní účet, kde mu tyto peníze sebere exekutor. Pak není ani na bydlení ani na jídlo, přesto, že se pracuje.

To je velmi častá záležitost a je v současném stavu zákonů neřešitelná. Člověk prostě zůstane bez peněz na účtech, spořících produktech i mzda je mu pokrácena, že například u hrubé mzdy 15 000 Kč, což je 12 405 Kč čistého, zůstane po srážce ze mzdy 10 321 Kč a u mzdy 20 000 Kč, což je 15 850 Kč zůstane po srážce 10 321 Kč. Zdánlivě nejde o vysokou částku, ale tady je třeba si uvědomit fakt, že v České republice takové splácení, na rozdíl od Rakouska a Německa, či Švédska, trvá několikanásobně déle, protože náklady exekuce jsou extrémně vysoké a z bagatelního dluhu několika tisíc se dostáváme díky nejvyšším sankčním a soudem nařízeným úrokem a s náklady advokáta žalobce a náklady exekutora, k astronomickým sumám a z pracujícího se stane trvale platící otrok, který platí stále rostoucí dluh do nekonečna. 

Ano, dluh v exekucí stále roste na úrocích a dokonce i v nákladech exekutora, který v průběhu exekuce činí zbytečné kroky, aby tím vytvřil další náklady exekuce. Dotazuje se na katastru nemovitostí, registru vozidel, pohřební službě, vězeňské službě, správě sociálního zabezpečení a za vše si účtuje poplatky. K tomu roste úrok 0,02% z celkového dluhu i s příslušenstvím denně. Tedy pracující může ze své směšné mzdy platit desetiletí a dluh bude stále skoro stejný. Přitom ať přijde na účet jakákoliv částka, vše se zabaví. Tedy dlužník nemá peníze na základní věci, natož na další běžné platby, například na úhradu nedoplatku za energie v bytě. Toto zákon neřeší, nikoliv však třeba zákon o exekucích ve Švédsku, kde za prvé dluh neroste, nelze provádět exekuci naráz, poplatky jsou minimální a existenční minimum je dlousložkové – jedna složka je skutečná částka za bydlení a druhá se každoročně mění a to je částka na živobytí. K tomu se řeší mimořádné výdaje povinného, o kterých jsem psal. Tedy lze jednat se státním exekutorským úřadem (nikoliv se soukromým exekutorem jako v ČR) o snížení srážky o například fakturu za elektřinu. V Česku se prostě slepě strhává a ty občane – ber kde ber. Zákony píší bu´d absolutní hlupáci, kteří nerozumí podstatě věci, nebo zkorumpovaní politici.

Není to tedy tolikrát skloňovaná výmluva českých politiků, že máme finančně negramotné občany, ale máme finančně negramotné a zkorumpované politiky a zákonodárce, kteří tvoří takové zákony, které dostávají občany do platební neschopnosti.

Častými oběťmi bývají i bezbranní  starobní důchodci, mezi kterými žije 7,5 % lidí ohrožených chudobou. 

Také OSVČ mají ve svých řadách 8 procent osob ohrožených chudobou. Ovšem stát nastavuje ruku dál a nikoho nezajímají náklady OSVČ, jeho neplatící klientela, nebo pozdržená platba. Tito lidé žijí v trvalém stresu z obav o holou existenci a současně sledují jak mizí jejich peníze, které odvádí státu, v prapodivných zakázkách třeba ministra obrany Stropnického a podivuje se, proč v dnešní době nakupuje Česko za 10 miliard korun obrněné transportéry.

Problémy lidí politiky a zejména moderní politiky – milionáře, vůbec nezajímají.

Pokud se vrátím k nájemnímu bydlení, tam se ministryně Marksová z ČSSD chlubí jak řeší lidi ohrožené bezdomovectvím. Neřeší. Pokud chce člověk získat byt do nájmu, musí podniknout prohlídku bytu. Jestliže se mu byt líbí, pak řekne ano, ale to nestačí. Pronajímatel, či realitní makléř chce složit minimálně peněžitou jistotu, pokud ji majitel nepožaduje tak zcela určitě první nájemné, aby vůbec majitel podepsal nájemní smlouvu. A tady se dostáváme do koloběhu, který se snažím MPSV ČR vysvětlovat celé 4 roky. Úřad práce, respektive referát hmotné nouze, poskytne nájemníkovi doplatek na bydlení a pokud je v nouzi, tak dávku příspěvek na živobytí, který ČSSD na popud senátorů ODS letos snížila z 3410 Kč na 2200 Kč měsíčně, ale pouze proti předložení nájemní smlouvy, nebo dokladu o tom, že žadatel někde bydlí. Ovšem jak má žadatel doložit nájemní smlouvu, nebo doklad, že někde bydlí. Ovšem jak, když nemá peníze (a proto  o ně žádá Úřad práce) a nemůže nájemní smlouvu uzavřít a nemá jak doložit, že někde bydlí, protože ještě nikde nebydlí – nemá přeci peníze.

Úřad práce toto neřeší. Pokud si půjčíte a doložíte požadovanou nájemní smlouvu, pak se vás budou ptát, kde jste vzali na první nájemné a vyloučí vás to z osob v hmotné nouzi. Tedy krásně a bravurně vytvořený koloběh, do kterého nelze vstoupit s úspěchem.

Kdo tedy dávky bere? Zpravidla ti, kteří v tom umí chodit, nebo ze kterých má Úřad práce strach. Běžnáý občan narazí na šimla, který opakuje stále dokola, že nemáte nárok na dávku v hmotné nouzi, pokud nedoložíte bydliště. Za co ale to bydliště máte pořídit, to už vám ČSSD s ODS jaksi neporadí. A dobře placený, spokojený úředník ÚP také ne. 

Problémů pracujících, nebo dočasně nezaměstnaných, je spousta. Ví se o nich. Lidé se za ně stydí a nepřiznávají je. Politici o nich vědí, ale jsou zkorumpovaní, nebo jim nerozumí.

Proto se domnívám, že volit strany miliardářů a milionářů je stejné, jako tvrdit, že sytý hladovému uvěří. Pokud se do politiky nedostanou lidé, kteří okusili život OSVČ, nezaměstnaného, nebo neprivilegovaného zaměstnance, tak se nic nezmění. Aby se něco změnilo k lepšímu, o což přece v politice má jít, měli by voliči podle toho správně volit ty, kteří budou 4 roky až do roku 2021 rozhodovat o jejich životech. Ty, kteří rozumí běžnému člověku a prošli si peklem života pracujícího, či OSVČ v České republice pod vládou střídajících se polistopadových ČSSD a ODS.

Karel Fleischer

Místopředseda SPR-RSČ Miroslava Sládka

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená * jsou povinná.